Proč se naučit pracovat se svými emocemi?

Umění zpracovávat emoce je jedním z nejdůležitějších faktorů pro to, jak se vám  po duševní stránce povede.

Každý zpracováváme informace a stresy běžného dne jinak. Máme na to vlastní filtry, jimiž posuzujeme informace a události, přehodnocujeme je  a díky těmto filtrům situaci nějak vnímáme. Podle toho, jak jsou naše filtry díky zkušenostem nastaveny, tak si danou situaci interpretujeme.

Jistě jste si všimli, že spousta lidí z vašeho okolí je těmi, kteří umí vidět sklenici tzv. poloplnou a spousta je také těch, kteří ji vidí poloprázdnou.

Když je skupina lidí vystavena jedné a téže stresové situaci, každý z nich ji zpracuje jinak a jiným způsobem. Ze stejné situace bude mít potom každý z nich jiný pocit. Každý ji bude vnímat různě a odnese si z ní jiné ponaučení.

Někteří lidé se se stresovou zátěží vyrovnávají velmi snadno. Jiní zase s negativními zážitky a zkušenostmi příliš dobře pracovat nedovedou.

Umíme-li dobře zpracovávat emoce, pak se se stresem snadno vyrovnáváme.

Jedni své emoce hojí pláčem, sdílením s přáteli, mluvením o negativním zážitku, či situaci.  Další zase volí sport a sportovní vybití k tomu, aby se jejich emoce vyhojily a usadily.

Zpracování emocí funguje jako ozdravný proces. Díky tomuto procesu jsme schopni vyrovnat se i se závažnými traumaty a strachy v životě.

Co když ale se svými emocemi neumíme pracovat?

Mnohdy naše výchova nebyla ani nakloněna k tomu, abychom se emočně projevovali. Kolik z nás zná z dětství věty:

„Kluci nepláčou“

„Nebuď hysterka“

„Nevztekej se“

„Neřvi, nebo ti jednu vrazím , ať máš proč“

Totálně destruktivní je také rádoby vlídná rodičovská věta.

„Jak taková šikovná holčička může takhle plakat“

„To nic není, nemáš důvod plakat“

„Nic si z toho nedělej, nestalo se nic hrozného“

„Ty to zvládneš, vždycky jsi to zvládl“

„To se nedělá“

„Ovládej se“

„Neboj se, vždyť se nemáš čeho bát.“

„Nebreč, nebo se ti budou smát“

Neuznávání pocitů, neuznávání  jejich právoplatnosti a tyto věty mohou definitivně ovlivnit člověka v dospělosti tak, že není schopen zpracovávat vztek, zlost, strach. Neumí říkat NE.  Člověk se neumí ocenit, neumí si říct o pomoc. Nahromaděný vztek, pocity zlosti, viny, bezmoci a křivdy obrací proti sobě samotnému a dusí to v sobě uvnitř.  Některé rodiny ani neuznávají, že nějaké emoce jsou a že je v pořádku je projevovat. Myslí si, že tím, že ukazujeme své emoce, ukazujeme také slabost.

Ukazovat slabost je v těchto rodinách nepřijatelné.

I když jsme dospělí, tento pytel se vzorci si neseme stále s sebou a jednáme přesně podle toho, jak to máme již od dětství zažito.

Vlivem takto usazených a neřešených, či bagatelizovaných emocí vznikají nemoci.

Pak není divu, že najednou přijdou záchvaty panických atak, úzkostí, deprese, či somatické nemoci.

Důležité je si uvědomit, že emoce jsou prostě důležitou součástí našeho lidství. Že v životě neexistují jen pozitivní emoce, jako radost, štěstí, láska, touha, ale také negativní, jako je strach, vina, stud, smutek. Neexistuje celistvý člověk bez těchto různých emotivních stavů.  Emoce jsou součástí člověka.

Prožívání těchto emocí nemůžeme ovlivnit vědomě, vůlí. Emoce k  nám samy přicházejí z podvědomí jako reakce na podněty, které prožíváme. Pokud se je snažíme potlačit, tedy dělat, jako bychom je neměli, pak jednáme sami proti sobě. Proti svému vlastnímu já.  Ony tam vždycky budou, jen se pytel s takto potlačenými emocemi bude nafukovat tak dlouho, až praskne.

Někteří lidé je neumí ani pojmenovat. Neví, jestli cítí vztek, nebo naštvání, nebo co vlastně cítí. Ten pocit je takový unylý, něco jim není příjemné, ale oni ani neví, jak se mají cítit. Nebo cítí tu správnou emoci, ale neumí s tím nic udělat. Veškerou energii, která z těchto emocí plyne, obrátí do svého nitra. Pevně je v sobě uzamknou. Je to pak jako Papinův hrnec. Nahromaděné emoce se tam tak dlouho dusí, až to vybouchne. A je jen otázka, jakým způsobem to vybouchne. Někdo jde do nemoci somatické, jiný se diví, proč jej z ničeho nic zachvátila panická ataka, či úzkosti.  Způsobů, kudy se nevyřešené emoce derou na povrch je spousta.

S emocemi je tedy důležité pracovat. Sdílet je. Sledovat. Odžívat hned a neschovávat si je pod pokličku. Může v tom pomoci dobrá kamarádka, přátelé, partner, psychoterapeut, kouč, sport. Často se setkávám i s ženami, které chodí na kosmetiku, masáž, nebo ke kadeřnici, jako na terapii. Mají dobrou masérku, či kadeřnici, která  je vyslechne, získají od ní nadhled a uleví se jim.  Emoce ale rozhodně nenechávejte skryté. Pokud cítíte vztek, není nad to kultivovaně si s osobou, díky níž k objevení této emoce došlo, vše ihned vyříkat.  Pokud cítíte strach, začněte se zamýšlet,  jak svůj strach překonat. Vystavujte se po malých krůčcích situacím, v nichž ne necítíte komfortně. A nezapomeňte každý svůj úspěch pořádně oslavit.

© Mgr. Irena Hájková, www.irenahajkova.cz  NLP kouč, terapeut EFT, hypnoterapeut

Líbí se vám můj článek? Budu ráda, když jej budete sdílet.

Přečtěte si také článek Jak vidět sklenici poloplnou…

Potřebujete se umět zklidnit a zrelaxovat? Vyzkoušejte autogenní trénink, který jsem pro vás namluvila.

Případně Rychlou obnovu sil během dne. Krátkou relaxaci pro zaneprázdněné.