Psychosomatika – exkurze do pátrání po příčinách nemoci

Psychosomatika – exkurz do pátrání po příčinách nemoci

Na otázku, zda a jak si spojovat nemoci s psychickým stavem člověka, není jednoduchá odpověď. Už Platón se svého času pokoušel upozorňovat na to, že chceme-li léčit tělo, měli bychom se nejprve zaměřit na duši. Řada jeho následovníků se s touto myšlenkou ztotožnila a pracně se pokoušela mezi fyzickým a psychickým stavem člověka hledat nejrůznější pojítka. Nezbývá však než přiznat, že současné vědění je stále ještě v plenkách. I tak si ale tzv. celostní pohled na nemoc zaslouží naši pozornost.

Kde se bere nemoc

Většina odborníků dnes tvrdí, že nemoc je třeba pojímat komplexně. V odborné terminologii se setkáváme s termínem biopsychosociální model nemoci, který se snaží postihnout skutečnost, že v léčbě pacienta by kromě fyzických potíží měl být zohledněn i jeho aktuální psychický stav a sociální zázemí. Všechny tyto tři složky se totiž do zdraví promítají, a to vesměs stejnou měrou.

Řekni mi, kdo jsi a já ti řeknu, co tě bolí

Hledáním přímých souvislostí mezi psychickou zátěží a tělesnými projevy nemoci se zabývala celá řada výzkumníků. Za průkopníka v tomto směru je často považován Hippokrates, který na základě svých pozorování vyvodil čtyři dodnes užívané typy temperamentu: flegmatik, cholerik, sangvinik a melancholik. Několik odborníků pak na něj navázalo se svými pokusy najít souvislost mezi osobnostním nastavením člověka a tendencí k některým konkrétním nemocem. Vznikly tak hypotézy o možných souvislostech srdečních onemocnění s výbušností, zrychleným životním tempem, a ctižádostivostí, případně rakoviny s uzavřeností, snahou se zavděčit a submisivitou. V dnešní době jsou tyto úvahy považovány spíše za překonané, a to především proto, že se nedají paušálně zobecnit. Osobnostní nastavení člověka by však v rámci léčby jistě nemělo být podceňováno.

Všudypřítomný stres

Jiní autoři se pak zaměřili především na vnější vlivy, které naši psychiku mohou podlamovat a zvyšovat tak riziko případného onemocnění. Za průlomové autory, lze v tomto označit Holmese a Raheho, kteří se v 60. letech pokoušeli sestavit seznam náročných životních událostí. Předpokládali totiž, že pokud se v životě člověka tyto situace v určitém období kumulují, zvyšuje se riziko následného onemocnění. Ukázalo se však, že ani tuto myšlenku nelze uplatnit do důsledků, protože prožívání stresu je do velké míry subjektivní. Někteří lidé jsou v náročných situacích obecně odolnější než ostatní, jiní zase umí nahromaděné napětí lépe ventilovat a odbourávat. Ukázalo se tak, že vnější vlivy jsou od těch vnitřních jen stěží oddělitelné.

Když orgány mluví řečí duše

O zajímavé propojení se pokusil rovněž Alfred Adler, který přišel s myšlenkou místa nejnižšího odporu. Domníval se, že každý člověk má v sobě určitá slabá místa (vrozeně, případně vlivem dřívějších nemocí), která mohou při velké psychické zátěži povolit a způsobit různá onemocnění. Orgány tak vyjadřují nepohodu, kterou dotyčný sám není schopen dát do slov či jinak projevit.

Souvisí některé nemoci s psychikou více než ostatní?

Řada odborníků se také snažila vypozorovat, zda existují onemocnění, která jsou spíše psychického než fyzického původu. Na začátku minulého století se mluvilo především o sedmi nemocech: astma, vysoký krevní tlak, zvýšená funkce štítné žlázy, revma, žaludeční vředy, zánět tlustého střeva a atopický ekzém. Dodnes se však nepodařilo průkazně potvrdit, že by tyto nemoci souvisely s psychikou více než jiné. I tato teorie se proto dnes považuje spíše za překonanou.

Jak tedy k nemoci přistupovat

Přestože teorií napříč historií vznikla celá řada, jedno mají všechny společné. Zastánci biopsychosociálního modelu považují za důležité dívat se na nemoc jako na signál. Projev nesouladu, který je přehlížen. Nemoci nás často znehybňují ve chvílích, kdy se domníváme, že si odpočinek nemůžeme dopřát. Po vyčerpávajícím období nám připomínají, že jsme nějakou dobu žili „na dluh“. Často nám zprostředkovávají únik z konfliktů, kterým se neodvažujeme čelit. Nezřídka upozorňují, že způsoby, jakými se svými konflikty nakládáme, nejsou zrovna šťastné.

S nemocí proto neradno bojovat, mnohem účelnější může být svému tělu naslouchat. Co se nám naše tělo snaží naznačit, na co nás nemoc chce upozornit? Obzvláště nemoci, kde somatický původ bývá obestřen rouškou nejasností, nebo ty, jejichž průběh lze označit za neadekvátní, si zaslouží dvojnásobnou pozornost a jemné zacházení. Znovunastolení psychické rovnováhy, dovolení si “ne-moci” a vyslyšení tělesných potřeb totiž může být leckdy účelnější než koňská dávka antibiotik.

Zdroj: Svět psychologie 27.2.2014